Malý princ – PDF ke stažení zdarma

Malý princ PDF 

Knihu Malý princ si můžete stáhnout v PDF. Stačí kliknout na tlačítko `Pokračovat: stáhnout Malý princ PDF`, které je nad článkem i pod článkem. Dostanete se na stránku, kde je v levé části stručný návod, jak postupovat:

Význam Malého prince Antoina de Saint-Exupéryho, jednoho z nejčtenějších příběhů moderního světa, je těžké podcenit. Nepočítáme-li náboženské texty, stala se jednou z nejprodávanějších knih všech dob a možná i nejprodávanější samostatnou beletristickou knihou. 

Je také nejpřekládanější knihou (druhou po Bibli), která byla napsána přibližně ve 382 jazycích a dialektech. Tato krátká, rozmarná kniha pro děti stojí po boku takových literárních velikánů, jako je Tolkienův Pán prstenů, série o Harrym Potterovi od J. K. Rowlingové nebo Alenčina dobrodružství v říši divů od Lewise Carrolla, a pro ty, kteří měli to potěšení číst Malého prince, není tajemstvím proč. 

Kniha Malý princ obsahuje úžasný dobrodružný příběh pro děti a zároveň se jí daří podat pronikavý komentář moderní společnosti pro "dospělé", jak by řekl sám Saint-Exupéry. 

Rozbor knihy Malý princ

Malého prince lze rozdělit do 3 samostatných dějství, z nichž každé má svůj vlastní argument. Podrobný rozbor Malého prince je popsán níže.

1. dějství: Seberealizace

"Reakcí dospělých tentokrát bylo, že mi poradili, abych odložil kreslení ... a místo toho se věnoval zeměpisu, dějepisu, aritmetice a gramatice."

První dějství, které trvá až do chvíle, kdy princ vypráví příběh o svém příchodu na zem, pokládá filozofický základ pro zbytek příběhu. Vypravěč hovoří o dospělých, kteří se hluboce zabývají tím, co považují za "důležité věci" - přesto, jak vypravěč poznamenává, se mu tyto věci zdají být očividně banální.

Dospělí, jak popisuje, jsou posedlí čísly: jakákoli záležitost, která má důsledky, by proto měla být vyčíslitelná (nebo alespoň strukturovatelná). Podle tohoto principu, vysvětluje, by se charakter člověka posuzoval podle toho, kolik vydělává peněz nebo kolik je mu let, a krása domu podle toho, kolik stojí. Ach, možná nadsázka (ano, tak povrchní nejsme), ale tak je to i se vším ostatním: téměř všechny argumenty v této knize jsou podány prostřednictvím hyperboly. 

Vypravěč zde poukazuje na starou epistemologickou debatu; na spor racionalismus versus empirie. Podle racionalistů lze poznání odvodit pouze z rozumu a znakem solidního logického uvažování jsou čísla, která představují objektivní pravdu o světě. Racionalismus je základem vědy, která se následně stává základem naší technologicky (a údajně i intelektuálně) vyspělé společnosti. "Chytrý" člověk je dobrý v matematice a dělá správná obchodní rozhodnutí. Správně počítá daně a splácí hypotéky; vybírá si zaměstnání, které mu dobře vynáší, takže si domů odnáší dost peněz, aby uživil rodinu.

Vypravěč tyto věci výslovně neodsuzuje, ba dokonce na nich není nic špatného. Pouze tvrdí, že tyto věci nejsou podstatné. A co je podstatné? Při setkání s novým přítelem si vypravěč raději klade otázky typu: "Jak zní jeho hlas? Jaké hry má nejraději? Sbírá motýly?". Je zřejmé, že tyto věci se nedají popsat čísly, přesto by nám o charakteru člověka mohly říci více než jeho věk nebo příjem. To je argument pro opačný filozofický postoj empirismu, který tvrdí, že pravdivé poznání lze získat pouze subjektivní zkušeností. Protože zkušenost je pro každého člověka jedinečná, je ostře neobjektivní; nemůžeme přimět ostatní lidi, aby viděli stejně jako my. 

Citujme jednoho z otců empirismu Davida Huma: "Jistě, uvažování je užitečné a jsme v něm lepší než ostatní živočichové. Přesto rozum není cílem sám o sobě: slouží nám pouze k tomu, abychom uspokojili své vášnivé a citové touhy. A jaká touha to je? Podle vypravěče se zdá, že je to touha tvořit; ostatně jako dítě s náhodnými čmáranicemi. Skutečně, tvůrčí úsilí, jako je umění, je pokusem o zhmotnění našich subjektivních vnitřních světů do reality a dobré umělecké dílo přinese více pravdy než jakákoli chladná, vypočítavá práce racionalistické vědy. 

Bohužel dospělé takové snahy nezajímají. A proč ne? Malý Princ prostřednictvím svého putování po šesti planetách ukazuje proč. Navštíví krále, který je posedlý mocí, ješitného muže, který je posedlý svým sebeobrazem, opilce, který pije, aby zapomněl na svou pozemskou bídu, obchodníka, který je posedlý bohatstvím, lampáře, který je posedlý svou prací, a geografa, který je posedlý svým (úzkým) vědním oborem. Tyto ilustrace jsou příklady člověka, spoutaného a omezeného povrchními hranicemi, které mu klade svět a které si možná stanovil sám. Domnívají se, že se zabývají "důležitými věcmi", avšak tato domněnka je zaslepuje před viděním vyšší, konečné formy vnímání a vyjadřování. 

Friedrich Nietzsche vykresluje obraz člověka jako mostu mezi zvířetem a Bohem. Jsme v podstatě zvířata, která jsou předurčena k tomu, aby realizovala své základní touhy po jídle, bezpečí, moci a sebeúctě. Podle něj nás právě tyto touhy uzavírají do "věčného opakování", věčné honby za tím, co nás nikdy neuspokojí. Z funkčního hlediska nám tyto instinkty slouží k tomu, abychom jako živočišný druh přežili a rozmnožovali se. Stejnému účelu slouží i racionalita. Nietzsche však v lidstvu spatřoval také potenciál překonat tyto hranice. Pouze lidem je vlastní "vůle k moci", která nám může umožnit, abychom si sami určovali smysl života a určovali svůj osud. Překonat naši animální přirozenost znamená stát se Ubermenschem neboli Supermanem, něčím podobným Bohu, který dokáže ohýbat svět podle své vůle a být skutečně svobodný. Stejně jako Boha nazýváme "Stvořitelem", je i naše touha po tvůrčím úsilí klíčem k uvolnění tohoto vnitřního potenciálu. Nietzsche a před ním Hume souhlasí se Saint-Exupérym: to je to, co je skutečně důležité. 

2. dějství: Láska a přátelství

"Správně vidět lze jen srdcem, to podstatné je očím neviditelné."

Tvůrčí úsilí je svou podstatou osobní; je to portrét každého člověka jako individuality, která by měla usilovat o to, aby se projevila prostřednictvím seberealizace. Druhé dějství knihy Malého prince předkládá argumenty pro další věc, která je možná stejně důležitá a pro lidský stav stejně podstatná. 

Právě to, co odstartovalo Princovu cestu, byla hádka s jeho láskou, Růženkou. Ponecháme-li stranou objektivizaci žen (byla jiná doba), je Růženka jen slabě zastřeným předobrazem Saint-Exuperyho manželky Consuely, kdysi rozvedené, kdysi ovdovělé salvadorské spisovatelky a umělkyně. Ve svých pamětech, příznačně nazvaných Příběh růže, vypráví hořkou zprávu o jejich třináctiletém manželství: "[Antoine] byl krutý, nedbalý, chamtivý, sebestředný a marnotratný. Opustil [ji] v psychiatrické léčebně; a když [žili] odděleně, lstí ho nechal přespat v [jejím] domě, aby zmařil rozvodové řízení, protože závisel na jmění, které [ona] zdědila po Gomezovi Carrillovi (jednom z jejích bývalých manželů) "910 . O pravdivosti mnoha detailů pamětí se vedou spory, ale jednu věc si životopisci ověřili: Saint-Exupery skutečně na svých častých cestách navázal četné milostné vztahy. Toto manželství rozhodně nebylo bezproblémové. Abychom se vrátili k Malému princi, skutečnost, že Saint-Exupery knihu napsal během exilu z Francie po německé invazi v roce 1940, daleko od Consuely, nám umožňuje vidět paralely princova odchodu z Růže s tím, co se odehrálo ve skutečném světě. 

Na Zemi Princ narazí na zahradu růží, o níž si všimne, že je velmi podobná jeho vlastní Růži. Uvažuje o tom, že jeho Růže možná nikdy nebyla výjimečná, vždyť je tolik jí podobných! To zjevně souvisí se Saint-Exuperyho vlastními cestami po světě jako letec, neboť musel vidět, že svět je plný žen a že je jich tolik, jako je jeho vlastní Consuela. V této chvíli se setkává s liškou, která přemlouvá prince, aby si ji "ochočil". "Zkrocení" zde jistě znamená přátelství nebo kamarádství; nějakou formu výlučného společenského vztahu, který lidi k sobě poutá. "Člověk rozumí jen tomu, co si ochočí," říká Liška. "Muži už nemají čas cokoli chápat. Kupují si v obchodech hotové věci. Ale nikde není žádný obchod, kde by se dalo koupit přátelství, a tak muži už žádné přátele nemají." 

A tak princ lišku zkrotí a liška pláče, protože princ ji musí opustit. A princ vykřikne, že kdyby teď byla Liška smutná, "tak ti to vůbec neprospělo!". Ale Liška říká: "Mně to udělalo dobře." A princ konečně pochopí, jaký smysl má přátelství: "Udělal jsem si z něj přítele a teď je na celém světě jedinečný." Stejné pochopení uplatňuje i vůči zahradě růží: Je to proto, že to je ona, kterou jsem zaléval, že to je ona, kterou jsem dal pod skleněný globus, že to je ona, kterou jsem chránil za zástěnou... Protože je to moje růže." "Ty vůbec nejsi jako moje růže... sama o sobě je důležitější než všechny ty stovky ostatních růží.

Díky setkání se zahradou růží a liškou se nyní princ naučil druhou podstatnou věc: lásku a přátelství. Nahlížet na tyto věci z racionalistické perspektivy by znamenalo, že hodnota vztahu by neměla záviset na čase stráveném jeho budováním, ale na tom, jaký prospěch bychom z takového vztahu mohli mít v budoucnu. Zaměření na to, kolik jsme do vztahu "investovali", by totiž bylo vnímáno jako "utopené náklady", které by se měly ignorovat, což by, pokud jste někdy byli zamilovaní nebo jste se s někým blízce přátelili, bylo zjevně absurdní. Čistě "racionální" člověk by byl chladný, vypočítavý stroj na lidi, zbavený empatie a citů. 

V souladu s empirickým příklonem knihy je poselstvím, že v lásce bychom neměli být tak pragmatičtí; neměli bychom nechat racionalitě volnou ruku nad vášní, aby se z nás nestal sociopatický "homo economicus" bez ohledu na lidské city. Přesto má pragmatický dospělý člověk tendenci považovat takové "srdeční záležitosti" za emocionální, iracionální, což se stalo téměř sprostým slovem. Přesto, kdybyste v sobě měli alespoň špetku citu, věděli byste, že tomu tak není, a není třeba vám to dále vysvětlovat.

3. dějství: Smysl v utrpení

"Poušť je krásná... Poušť je krásná tím, že někde skrývá studnu..."

Poznali jsme dva odlišné aspekty toho, co je podstatné: individuální a komunitní. Nyní se dostáváme k poslednímu argumentu příběhu, který vše spojuje. 

Vypravěč a princ se blíží ke konci své cesty. Došly jim zásoby vody a dostali žízeň. Muž začal být šílený a zoufalý; nakonec i princ připouští, že i on má žízeň a že by se měli pokusit hledat vodu ve vyprahlé poušti. Tato žízeň symbolizuje tvrdou pravdu o lidském údělu: Po tom všem, co bylo řečeno, jsme spjati se smrtelností a se svými základními živočišnými potřebami. I kdybychom překonali povrchní touhy, jak o tom snil Nietzsche, stále bychom potřebovali naplnit své žaludky, a v jistém smyslu je to svět, který nad námi vykonává svou poslední sílu a říká nám, že nakonec nikdy nemůžeme být svobodní. 

Citujme legendárního pesimistu Arthura Schopenhauera: "Není-li utrpení přímým a bezprostředním cílem života, musí naše existence zcela ztroskotat na svém cíli. "11 Podle něj je utrpení a neštěstí v životě obecným pravidlem, nikoli výjimkou; utrpení je pozitivní stav, výchozí stav. Jakékoli štěstí je pak pouze dočasnou absencí utrpení, podobně jako pití vody zajišťuje pouze dočasnou absenci žízně. 

Nakonec náhodou narazí na jakýsi deus ex machina: osamělou studnu s kladkou a vědrem, naplněnou vodou. Vypravěč věnuje scéně, kdy dvojice pije ze studny, velkou pozornost a detaily: "Její sladkost se zrodila z procházky pod hvězdami, ze zpěvu kladky, z námahy mých paží." (s. 5). Tato scéna je záměrně protažena, protože z ní vyplývá zásadní pointa. "Muži tam, kde žiješ," říká princ, "pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě, a nenajdou v ní to, co hledají. A přitom to, co hledají, by mohli najít v jedné jediné růži nebo v troše vody." 

Tato výměna názorů podtrhuje závěrečné poselství: člověk najde smysl života pouze v souvislosti s utrpením, kterým prochází. A musíme si uvědomit, že toto utrpení je úzce spjato s naší živočišnou přirozeností - Bůh netrpí, protože je osvobozen od omezení tohoto světa. Tato zásada se přímo vztahuje ke dvěma "zásadním věcem", které jsme se dosud naučili: aby se umělec mohl věnovat smysluplné tvůrčí činnosti, musí být připraven pro své řemeslo trpět. Aby se milenec mohl účastnit smysluplných intimních vztahů, musí být připraven na bolest, která nahradí blaženost, když přijde ztráta (tato bolest je přímo úměrná množství předtím získané blaženosti).

Tímto způsobem se "podstatné věci" navržené v předchozích dvou aktech mohou stát smysluplnými pouze pro lidstvo a nic jiného. Lidstvo, které je napůl zvířetem a napůl Bohem; lidstvo, které je spoutáno utrpením světa, a přesto má v sobě vůli je překonat, a to ve vzácných, ojedinělých okamžicích nekonečné blaženosti. Skutečně, toto je pravá podstata člověka, kterou princ nachází na konci své cesty. 

Závěrečné poznámky

Účelem tohoto příběhu nikdy nebylo posvětit dětskou nevinnost a démonizovat dospělý racionalismus (nebo spíše dospělé "poznání" světa). Děti se mohou stát stejně sobeckými a povrchními jako každý dospělý, zatímco dospělý se může naučit vidět stejně jasně a naivně jako dítě. Tato dichotomie neodhaluje celý obraz - obrovský rozsah moudrosti obsažené v této krátké pohádce. A věřím, že se v žádném případě nejedná o "přebásnění" látky; je doloženo, že Saint-Exupery věnoval každému pečlivému detailu nesmírné množství času a energie. 

Slavný aforismus "Jen srdcem lze vidět..." byl v původní francouzštině asi patnáctkrát přeformulován a přepsán, než dosáhl své konečné podoby, a původní rukopis byl díky pracným úpravám vydestilován na méně než polovinu svého původního rozsahu. Vzniklo několik verzí mnoha stránek a jeho próza pak byla pilována v několika pracovních verzích, přičemž Saint-Exupery občas ve dvě hodiny ráno telefonoval přátelům, aby si vyžádal názory na své nově napsané pasáže. Přesně věděl, co dělá, a rozhodně nešlo o "pouhé psaní dětské knihy".

Tím, že vyprávěl příběh nesmírně řídký a téměř zcela symbolický, se Saint-Exuperymu podařilo vytvořit nadčasové a možná věčně aktuální literární dílo. Takové dílo nebude omezeno dobou, a dokonce ani autorem, z něhož vzešlo. Spíše bude neustále nacházet způsoby, jak se stát aktuálním a sdělit své poselství různým divákům s různými kontexty. V případě Malého prince se domnívám, že jeho poselství je nadčasové a míří přímo na nás: Lidskost. 

"Je to jako s vodou... to, co jsi mi dal pít, bylo jako hudba. A v noci se budeš dívat na hvězdy... Víš, bude to moc hezké. I já se budu dívat na hvězdy ... Všechny hvězdy budou studny s rezavou kladkou. Ze všech hvězd se bude vylévat čerstvá voda, abych se napil...".

Zdroj Rozbor Malý princ: Economica.id

Malý princ citáty

Krásné citáty z Malého prince. Ať už jste v Malém princi našli útěchu jako dítě, nebo inspiraci jako dospělý, je to krásný příběh, ze kterého se všichni mohou poučit. 

15 nejkrásnějších citátů z Malého prince:

„Milovat neznamená hledět jeden do druhého, ale pohlížet společně jedním směrem.“ —  Antoine de Saint-Exupéry, kniha Malý princ

„Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ —  Antoine de Saint-Exupéry, kniha Malý princ

„Všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si na to pamatuje.“ —  Antoine de Saint-Exupéry, kniha Malý princ

„Miluješ-li květinu, která vyrostla na nějaké hvězdě, rád se v noci díváš na nebe. Všechny hvězdy rozkvétají květinami…“ —  Antoine de Saint-Exupéry, kniha Malý princ

„Tady je moje tajemství. Je jednoduché. Správně vidíme jedině srdcem; to nejdůležitější je očím neviditelné.“ —  Antoine de Saint-Exupéry, kniha Malý princ

„Víš, když je člověku moc smutno, má rád západy slunce…“ —  Antoine de Saint-Exupéry, kniha Malý princ

„Když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mně jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě.“ —  Antoine de Saint-Exupéry, kniha Malý princ

„U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě, a přece nenalézají to, co hledají. A přesto by mohli, najít, co hledají v jediné růži nebo kapce vody. Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem.“ —  Antoine de Saint-Exupéry, kniha Malý princ

„Kdybych nařídil generálovi, aby byl mořský pták a on neuposlechl, nebyla by to chyba generálova, ale moje. Je třeba žádat od každého to, co může dát.“ —  Antoine de Saint-Exupéry, kniha Malý princ

„Chceš-li porozumět lidem, přestaň poslouchat, co říkají.“ —  Antoine de Saint-Exupéry, kniha Malý princ

„Nikdy nejsme spokojeni, tam kde jsme.“ —  Antoine de Saint-Exupéry, kniha Malý princ

„Správně. Je třeba žádat od každého to, co může dát, autorita je založená především na rozumu.“ —  Antoine de Saint-Exupéry, kniha Malý princ

„Kdo jde pořád rovně, daleko nedojde.“ —  Antoine de Saint-Exupéry, kniha Malý princ

„Krajina slzí je tak záhadná.“ —  Antoine de Saint-Exupéry, kniha Malý princ

„A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá… Lidé zapomněli na tuto pravdu, ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži.“ —  Antoine de Saint-Exupéry, kniha Malý princ